Nostalgie. :)

Dneska jsme kvůli sestřičce, která potřebuje svou starou fotku do školy, vytáhli ze sklepa velikou krabici starých fotek. Byly tam fotky když mi bylo šest, když mi byly tři, když jsem ještě byla v bříšku i fotky, kdy ještě maminka ani netušila, co za zázrak se jí jednou narodí. (:D) (Článek se samostatnými fotkami čekejte až nabiju baterky foťáku...) Je strašně zvláštní koukat se na fotky z dětství a uvědomit si, jak sakramentsky (omluvte ten výraz) rychle ten čas letí. A vím, že to zní jako klišé a taky vím, že mluvím jak stará bába, ale je to tak. Kdy se to stalo? Kdy jsme se sourozenci tak vyrostli? Kdy se to změnilo z "holky nemůžou, jsou ještě malé" na "vždyť už jste dost staré"? Člověk by si asi opravdu měl více vychutnávat období, které právě prožívá, protože bude rychle pryč. Třeba já se těším na střední, kde už budou (snad) trochu rozumnější děcka a budu moci studovat co mě baví (jazyky, snad se tam dostanu!). Ale na druhou stranu zlatá léta základky už se nevrátí...

(ilustrační fotka z weheartit.com)

Taky je šílené, že tímto pololetím v podstatě můžu ovlivnit svůj život. Pokud dostanu trojku na vysvědčení, třeba se nedostanu na gympl a když se nedostanu na gympl, nedostanu se na dobrou vysokou školu a tím pádem se třeba nestanu novinářkou, jak naivně doufám. A nebo to možná až moc přeháním. :)
Taky mi přijde strašně zvláštní, jak moc se lidská povaha může změnit. Jako malá jsem byla vždycky to rozežrané, divoké, ta-trochu-kluk děcko, které ne neumělo elegantně chovat a na svůj vzhled příliš nedbalo, všechno mu bylo jedno. A moje mladší sestra byla taková zakřiklá drobounká myška o které si každý myslel, že si nenajde kamarádky a bude ve škole šikovná šprtka (haha, dneska mám fakt skvělé výrazy! Přímo učebnicové!).A jak je to dnes? Stala se ze mě (doufám, že to nebude znít namyšleně) elegantní "dáma" a mí spolužáci mi pro mou "vyspělost?" říkají mamino (a třicítko). A moje setra je typická puberťačka (v dobrém slova smyslu) s hromadou kamarádů. Člověk se opravdu strašně mění. Je to k neuvěření.
Dneska mě prostě u těch fotek přepadla nějaká zvláštní nálada a musela jsem se z toho vypsat. Vím ale, že jsem nic moc extra nenapsla a úvaze se to moc nedá přirovnávat, ale pro nedostatek článků v rubrice When I'm Writing to přidávám sem.  Dneska mi není moc dobře, možná proto je úroveň tohoto článku taková jaká je (na něco to přeci svést musím, ne? :D).
Žijte blaze a vychutnávejte si to jací jste a co prožíváte.
Protože za rok už to všechno třeba bude úplně jinak. :)