Osamělost a předsudky.

Upozornění pro nevěřící čtenáře : následující text možná nepochopíte a bude vám připadat divný! :D
Vím, že jsem už dneska jeden post zveřejňovala, ale po dneším sboru je pár myšlenek, které bych si ráda založila do svého virtuálního deníku. ;)
Dneší téma ta téma "vazby, vztahy, ..." se mě totiž dost dotklo.
Už je to totiž delší dobu, co se cítím osamělá. A je to zvláštní typ osamělosti. Něco jako šedý stín, který vám leží na ramenou a stěžuje vám normální bytí. Snažila jsem se to několikrát sama v sobě potlačit, přejít to s mávnutím ruky a dívat se na věci optimisticky. A někdy to i pomáhalo a sevření šedého stínu bylo o něco volnější, ale nikdy neodešel nadobro. Je to ten typ osamělosti, který se strašně těžko vysvětluje. Neuměla jsem sestře odpovědět proč se cítím osamělá. A protože některé věci se mi lehčeji píší, než vyadřují slovy pokusím se to alespoň vysvětlit tady. Je mi patnáct (no dobře, sedmého mi bude patnáct) a na mládež (která je pro děcka 15+) chodím už dva roky. A vždycky jsem byla ta nejmladší.  Dlouhou dobu jsem se s tím vypořádala, vždycky jsem na mládeži byla tichá a nemluvila jsem, styděla jsem se za svůj věk a myslela jsem si, že mě děcka jakožto nejmladší nebudou brát. Což nebyl správný (ani opodstatněný) přístup a mě bránil plně se na mládežích uvolnit, nedělat si starosti a soustředit se na Pána.  Byla jsem vděčná a šťastná za to, že konečně máme společenství věřících lidí, kde můžeme se sestrou chodit, ale na druhou stranu moje předsudky a strachy mi neumožňovaly tohoto faktu plně využívat. Tím, že jsem věřící jsem měla vždycky na všechno jiný (a vyspělejší) názor na různé věci a proto jsem se taky nikdy necítila dobře ani mezi svými vrstevníky. Ne že bych se s nimi nebavila, odjakživa jsem upovídaný a živý typ obklopený kopou přátel, ale jejich názory a jejich jedníní mi vždycky připadalo dětinské a moc jsem si s nimi nerozuměla. A teď, díky svým předsudkům, jsem si nerozumněla ani s mládežníkama, což nebylo dobré. Neměla jsem nikoho s kým bych si rozuměla, krom mé sestry (ale přiznejme si, sestra je sestra...) a sestřenky, která bydlí v Praze... Ani nevím kdy a kde jsem si uvědomila, jakou chybu dělám. Je mi jasné, že Pán mi s tímto neuvěřitelně pomohl a vytáhnul mě z toho a já jsem si uvědomila, že je to ve mě a ostatní mě nevidí jako třináctiletou, ale vidí mě jako Ježíšovu holku, která po něm prahne a na věku nezáleží. Začala jsem se bavit s lidmi, kterým bylo 18+ a už jsem kašlala na to, že jsem nejmladší. Na mládežích jsem se s nimi sdílela, brala je jako kamarády a povídala si s nimi. Ale vždycky mezi námi byl ten věkový rozdíl, který mezi námi čněl jako propast. Byla (a jsem)  v jiné věkové kategorii. A to nikdo neodpáře. A i když si teď se všemi rozumím a normálně se s nimi bavím, cítila jsem se osamělá. Opravdu hrozně osamělá. A byly dny, kdy jsem si to uvědomovala více i dny, kdy jsem to skoro nevnímala, ale vždycky jsem to tak cítila. Nevěděla jsem přesně jak svou osamělost charakterizovat ani jak se jí zbavit. Zrovna včera, po jedné mládežnické akci jsem si zase uvědomovala, jak osamělá se cítím, i když jsem uprostřed lidí se kterými si rozumím. Večer jsem se za to hodně modlila, nevěděla jsem co už s tím. A nečekala jsem, že mi Bůh odpoví a vůbec jsem nečekala, že odpoví tak rychle! :D :)
Dneska ve sboru, jak už jsem řekla, Lubo mluvil o osamělosti a důležitosti vztahu. A přišlo mi, jako by mluvil přímo ke mě. A pojmenoval mou osamělost. Je to osamělost, kdy můžete být uprostřed plné místnosti známých lidí, ale vaše srdce se cítí osamělé, protože není nikdo, kdo by se snažil pochopit vaše pocity a kdo by s vámi sdílel ty své. Mám kopu dobrých přátel se kterými si popovídám, ale nikdy to není to pravé přátelství. A Lubo ve svém slově poukazoval na slovo z Písma , kde se píše, že Ježíš na kříži byl taky opuštěný. On už za nás to opuštění vytrpěl. My nemusíme být osamělí. Můžeme se radovat ze vztahu, který s ním máme. On je vždycky s námi, jemu na nás záleží a nemusíme se cítit osamělí.
Je skvělé si tohle uvědomit! :) A i když to nic neměí asi na věci, trochu to změnilo mé chápání. Budu se i nadále modlit, aby mi Bůh dal do cesty někoho s kým si budu rozumět a kdo bude chctít sdílet se mnou svéje pocity, ale na druhou stranu, se můžu zbavit toho šedého stínu na svých ramenou a přestat smutnit. ;)